Recenzia hororu POLNOČNÝ VLAK

„Prosím, udržujte si odstup od masa!“ vyzývá jedna z tajemných postav filmu hrdinu a jeho přítelkyni, když se potácejí vagónem metra plným nahých, vykuchaných, dolů hlavou pověšených mrtvol. Odstup od masa si ale stěží udrží divák. V Půlnočním vlaku se totiž potkali dva tvůrci, kterým naporcovaná člověčina nikdy nebyla cizí.

Prvním z nich je Clive Barker, dnes převážně autor fantasy, v 80. letech však prvotřídní hororový spisovatel („dvojka po Kingovi“). Povídky z jeho Knih krve vždy zručně míchaly hustou atmosféru, bizarní nápady a šťavnatou brutalitu. Víc jak dvacet let od prvního publikování se filmaři rozhodli převést na plátna kin jednu z jeho nejslavnějších povídek – Půlnoční vlak smrti.

Ze začátku to vypadalo jako špatný nápad – původně měl totiž režírovat Patrick Tatopoulos, vynikající výtvarník a trikař (Černočerná tma, Já, robot…), ale mizerný režisér (Underworld: Vzpoura Lykanů). Ten ale na poslední chvíli odstoupil a nahradil jej Japonec Ryuhei Kitamura. A to byla klíčová změna. Film měl najednou šíleného strojvůdce, který přesně ví, po které koleji se frčí přímo do pekla.

Každý, kdo viděl Kitamurovy nejslavnější filmy (šílený zombie masakr Versus a samurajský krvák Azumi), ten ví o tomhle chlápkovi dvě věci: 1, je to zručný režisér, který zvládá akci i atmosféru; 2, maskéři, kteří pro něj pracují, nenanášejí umělou krev štětcem – lijí ji plnými vědry. Půlnočním vlakem, přestože jej natočil pro „vyměklé Amíky“, si Kitamura pověst rozhodně nekazí. Právě naopak – něco tak brutálního jste už hodně dlouho neviděli.

Dojem tvrďárny umocňuj perfektní casting. Vraha z metra totiž hraje britský řízek Vinnie Jones (Sbal prachy a vypadni, Podfu©k), kterému prostě věříte, že může Teda Raimiho praštit jateční palicí po zátylku tak, že mu až vychrstnou oční bulvy z důlků. Ano, taková scéna tam opravdu je. Hezky zpomalená. A to není zdaleka to nejlepší, co Půlnoční vlak nabízí.

Film nevrší jen gore efekty (i když je jich opravdu požehnaně). Kdepak. Kitamura je i mistrem atmosféry. Půlnoční vlak hladkým (a funkčním) propojením drastických scén a téměř zádumčivých nálad místy připomíná to nejlepší od Daria Argenta – a to už tvůrcům opravdu hodně lichotím.

Možnou slabinou kupodivu zůstává závěrečná půlhodina, která se však dost věrně drží předlohy. Barkerův smysl pro bizarnost může snadno zaskočit neznalé diváky, ukolébané víceméně realistickou první hodinou, ve které se mladý fotograf stává posedlý nočním metrem a jeho tajemným krvelačným pasažérem a postupně ztrácí smysl pro realitu. Finále, ve kterém dojde i na nadpřirozené prvky a podivuhodná monstra, proto působí trochu nepatřičně. Pro znalce Barkera ale půjde o lahůdkovou záležitost. A to vlastně platí i o celém filmu. Půlnoční vlak se velmi výrazně odlišuje od běžné americké hororové produkce (rozhodně strčí do kapsy všechny ty remaky, teenagerské vyvražďovačky a únavně natahované série typu Saw), takže by žánroví fanoušci tenhle spoj rozhodně neměli zmeškat.

Hodnocení: 70%

Tento článok bol pôvodne napísaný pre magazín PEVNOST.