Pridať nový príspevok  
Zobraziť   príspevkov na stranu   

Ďuro Č.
12. 07. 2010 01:59

Odpoveď
Odpoveď s citáciou
Reakcia na [2][1] RE: RE: RE: Velesova kniha

Nejdete sa tu naozaj dohadovať o pravosti Velesovej knihy, že nie? :-DDDDDDDDDDD

(rovnako prínosné ako diskusia na tému, pod akým menom žil Hitler v Argentíne…)

Radegast
12. 07. 2010 00:14

Odpoveď
Odpoveď s citáciou
 [2] RE: RE: Velesova kniha

Ano Braňo, český překlad článku se nachází i na tebou jmenovaném webu, to však přeci nic neříká o jeho obsahu. Každopádně, zajímaly by mě ty zde jmenované archeologické nálezy (Kultura vroubkované keramiky), které by měly pravost Velesovy knihy potvrzovat – mohl bys k tomu říci něco víc?

Braňo
11. 07. 2010 09:39

Odpoveď
Odpoveď s citáciou
Reakcia na [4][3] RE: Velesova kniha

Je to pravdepodobne okopírované z tejto stránky: http://www.bratrstvo.bravehost.com/…velesovy.htm

Každý nech si urobí názor sám, napríklad medzi literatúrou tejto stránky sú spisy, ktoré zaváňajú smradom…nechcem to tu spamovať…

Radegast
11. 07. 2010 03:09

Odpoveď
Odpoveď s citáciou
 [4] Velesova kniha

Natrefil jsem dnes náhodou na článek Dmitrije Gavrilova o runách Velesovy knihy, kde se píše celkem zajímavá obhajoba její pravosti. Pro zajímaost ji přikládám, a pro případné rýpavce dodávám, že si na Velesovu knihu udělám názor, až si jí přečtu, na což mám nyní konečně čas.

"… Obviňovat Miroljubova z podvrhu je hloupé, dle návrhu A. I. Asova je třeba provést expertízu jeho rukopisů, rozbor papíru a inkoustu může upřesnit datování let 1924–1939, kdy i kolik let Jurij Petrovič postupně přepisoval „velesovicu“. Jazyk březových listin z Novgorodu, jež objevil A. V. Arcichovskij, mají některé zvláštnosti – např. cvakání, tj. nerozlišování C a Č, na které nezávisle poukázala L. P. Žukovskaja [9], než bylo známo z jediné fotografie destičky Velesovy knihy z roku 1960.

Jak se skutečně ukázalo, řada gramatických a fonetických zvláštností textů Velesovy knihy, včetně zmíněného cvakání, se shodují s jazykem březových písem Starého Novgorodu. Pro tyto březové listiny je charakteristická „shoda dativu a genitivu formy A“ [9]. Tuto morfologickou zvláštnost skloňování lze pozorovat i v textech volchvů. Velesova kniha 9. století je starší než nyní známé listiny (z 12. stol.) o dvě století, za toto období novgorodský dialekt ještě neprodělal tolik podstatných změn. Protože zmíněné listiny byly uznány jako pravé, avšak byly objeveny několik desetiletí po získání samotné Velesovy knihy, tedy je k padělání nikdo použít nemohl.

Jurij Miroljubov byl spisovatel, ne však lingvista, a tím spíše ne archeolog, a padělat Knihu tedy nemohl. Nicméně existuje verze, že Miroljubov pracoval s podvrhem, který považoval za pravou starožitnost.

Falzifikování Velesovy knihy je připisováno petěrburskému sběrateli a mystikovi A. I. Sulakadzevovi, současníkovi G. R. Děržavina. Skutečně se „bavil zhotovováním falešných starožitností“ (o čemž Děržavin nepochybně věděl). Patřila mu kopie „Opovedí“ – praslovanského runového textu o křtění obyvatel Valaamu během půlstoletí do vlády Vladimíra. Rukopis je dnes uložen v archivech novo-valaamského kláštera. Nicméně, jak píše V. Grickov ve svém článku [10], sbírka neobsahovala jen padělky. Sulakadzev byl členem řady mystických společností. Po jeho smrti v roce 1830 všechny ostatní jeho rukopisy zmizely, s určitostí lze říci, že jeho archiv rozebrali členové tajné sekty, k níž Sulakadzev patřil. Pravda, v archivu básníka Děržavina se zachoval runový fragment „Bojanova hymnu“. Fragment vypráví o boji Antů-Polanů s Góty ve 4. stol n. l. [11]. Roku 1812 náš velký rodák G. Děržavin vydal dva runové fragmenty ze sbírky Sulakadzeva [12]. V sebraných spisech Děržavina z roku 1880 se také objevuje slovanská runika. Jeden fragment se právě kvůli zmínce o Bojanovi a Slovenovi nazývá „Bojanův hymnus Slovenovi“ a druhý „Věstec“ – výroky volchvů. O fragmentech věděl i Karamzin a prosil, aby mu byly zaslány originály.

Roku 1994 byl v 39. oddíle archivu Děržavina nalezen text „Bojanova hymnu“. Byl rekonstruován i prvopis, který se častěji nazývá „Staroladožský runový dokument“, aby se odlišil od částečně padělaného „Bojanova hymnu“ Sulakadzeva. Runika a telegrafický, dokonale stručný styl dokumentu (i zmíněného „Věstce“) se nápadně podobá „velesovici“. Dokument je korespondencí mezi dvěma volchvy-koby (věštícím dle letu ptáků). Jeden z nich byl žrec ze Staré Ladogy a druhý volchv z Novgorodu.

Datování vychází z těchto řádků, dle překladu V. Toropa [13]:

…„Pánu světlému kob: Křesťané, nepřátelé, jdou k městu Ladoga Modlím se, oběti přináším, aby si nepodmanili a nezničili město. Posílám promluvy Peruna svému pánu, starče-kobe. Očekávaje vytouženou dobu, muže posílám proti lžipísmu. Rusové byli Kimrejci a žili před Kimrejci. Byli nepřáteli Říma i tvým, Stilichone; Bolorec; Dir-vojín byl nám trápením, byl barbarem a rodem Řek. Otuarich. Pak Ižodrik, pak lživý

Erik-vojín; prokletý Aldorg rozsévali smrt, našeho boha. Pálili, obyvatele města vraždili. Věčná Borus na kostech stojí. Je na stráži od Busa do Dira…“

[zkráceno]

Takto „Ladožský runový dokument“ potvrzuje zprávu Velesovy knihy, že Dir byl rodem Řek. Avšak Sulakadzev, nehledě na mnohé předělávky prvopisu, ho sám nenapsal, stejně jako nenapsal Velesovu knihu. Výše jsme zmínili jeho částečné padělání textů. Není pochyb, že perly typu:

„Noc. Zářivé světlo Luny, tvůj bílý kotouč se odráží v tiché vodě. Jsem Bojan, potomek Slavenův. Srdce se při vzpomínce na něj zachvívá.. Oči roní slzy, zpod kamene se řinou.."

jsou očividně podvrhem. Prvopis se tím však padělkem nestane. Avšak fráze jako: „Soudu Velesovu neujdou“ – stěží mohou nechat na pochybách ohledně pravosti i části hymnu Sulakadzeva. Jedná se o rok 1811, kdy si ani jeden slavofil nemohl vůbec představit, že Veles „je soudcem pekelného světa“. A. Kajsarov (1803, 1807) ani G. Glinka (1804) se o tom nezmiňují.[2]

Říkají nám, že se mýlíme, když tvrdíme, že „na počátku 19. stol. nikdo ještě nepředpokládal, že Veles je Strážcem Navi!“. A prý by Sulakadzevovi měl být Veles znám ve své baltské formě Velse (Vielona), kterého častokrát popisovali autoři zabývající se slovanskými starožitnostmi (Lasickij v 16. stol., Stender a Einchorn v 17. stol.) právě v podobě boha záhrobního světa, vládce duší a ochránce zesnulých předků. Avšak ve zmíněné době, tj v roce 1811, neexistovali žádné práce, v nichž by odborníci na pobaltskou či slovanskou mytologii ztotožňovali Vielona s Velesem. K tomu došlo mnohem později, když se tito odborníci v Rusku skutečně objevili.

Jak správně poznamenává A. I. Asov, Sulakadzev nemohl být tvůrcem Velesovy knihy, protože neznal obsah Rivéd (poprvé byly přeloženy roku 1870 v Německu). Ve Velesově knize se zatím vzpomínají rgvédské hymny na Indru a Valu.

Také nemohl vědět, a volchvové o tom píší, že Skytové bojovali ve vojskách babylonského krále Nabuchonodzora II. To se učinilo známým až na počátku 20. století po archeologických vykopávkách. „Teprve v 70. letech 20. stol. (již po smrti Miroljubova) vědci po prostudování objevů těchto archeologů došli k závěru, že Skytové před příchodem do Přední Asie žili 200–300 let u Černého moře. Mezitím ani Gerodot, jediný autor, o něhož by se mohl geniální padělatel opřít, při líčení událostí obsažených ve Velesově knihy nevložil přestávku mezi vpád Skytů do stepí u Surožského moře a pochod proti Médům.“

Jestliže však Sulakadzev nepadělal Velesovu knihu, tak prvopis Bojanova hymnu, kde se stejně jako ve Velesově knize říká, že Dir byl pokřtěn a byl Řek, pak ani tento prvopis nemohl tehdy vytvořit.

„Ze zpráv ,Patriarchů’ (tak se někdy nazývá Velesova kniha) vybereme následující námět. V souladu s rekonstruovanou chronologií předkové autorů textů na počátku 2. stol. př. n. l. přesídlili z Karpat do povodí Pripjati. V oblasti Dněpru žili do počátku třetího století n. l., a poté následovalo další přesídlení. Při tom se k příbuzným národům připojili přidunajské kmeny Bastarnů (východogermánský kmen, původně mezi Odrou a Vislou – pozn. překl.). Tyto události, píše Viktor Grickov [14], se dobře hodí na archeologickou kulturu vroubkované keramiky. Památky na ni jsou soustředěny převážně v oblastech středního a horního Podněpří a pripjaťského polesí. Vznik této kultury se váže k poslední třetině třetího a počátku druhého stol. př. n. l. a její zánik ke konci druhého stol. n. l. … Je tu soulad mezi zprávami v Knize a DNEŠNÍMI archeologickými poznatky. Přestože prvé památky kultury vroubkované keramiky objevil roku 1899 archeolog Chvojko, nepřisuzoval jí cizí původ, ale považoval ji za produkt rozvoje předcházející skytské kultury. Dle jeho představy kultura vroubkované keramiky nezmizela, ale přeměnila se v čerňachovskou. Z Chvojkojem nalezených památek v oblasti Pripjati se nedochovala žádná. Intenzivní výzkum starožitností kultury vroubkované keramiky začal až v 50. letech. Avšak i dlouho poté panoval názor, dle něhož byla kultura datována koncem druhého stol. př. n. l. a až počátkem druhého stol n. l. Situace se změnila až na počátku 80. let, potom co evropští odborníci upřesnili chronologii laténských starožitností.“

Takto by „padělatel“ Miroljubov musel znát předem filologické detaily březových písem a doslova vidět skrz zem, aby předstihl svým „padělkem“ poznatky dnešní archeologie o 30–50 let. A takových příkladů předstihu Knihy vůči archeologii je mnoho, převážně odpovídají konceptu B. A. Rybakova, přestože on sám se zatím nevyslovil pro ani proti „destičkám volchvů“.

(…)

Kopie Velesovy knihy Miroljubova, Kurenkova a Rebindera se rozcházejí. Toto znovu potvrzuje existenci destiček a jejich fotografií. Kurenkov přeložil a přepsal text z fotografií nezávisle na Miroljubovi. Ten však pracoval nejprve se samotnými „destičkami“ a poté se svým přepisem textů. Tj. přepis textů provedli dva či tři různí lidé a samotné destičky také nejsou výtvorem jednoho autora (aby také ne při takovém rozsahu!).

Pokud je jedinou kopií Velesovy knihy ta Miroljubova, jedná se o jednu z mnoha podobných knih. Bohužel je to spíše sbírka, pečlivě sestavená středověkým ochráncem, a ne celistvá věc. Budeme čekat a doufat. A samozřejmě nemá smysl sedět se založenýma rukama. Pokud jde o pravost existujících textů, je to zatím otázka víry každého, dle mne je zcela zřejmé, že část textů je pravá."

Braňo
27. 06. 2010 17:44

Odpoveď
Odpoveď s citáciou
Reakcia na [7][5] RE: RE: RE: Svantovit = svatý Vít?

svätý – sanctus, Vít – Vitus v latinčine…

Radegast
27. 06. 2010 15:52

Odpoveď
Odpoveď s citáciou
 [6] Svantovit = sv. Vít? 2

Pozor, já to zmínil jako možný zajímavý historický vývoj od křesťanského kultu ke slovanskému kultu, ne jako reálnou historickou událost. Srovnávání Svantovíta se svatým Vítem na základě podobnosti názvu je jasný nesmysl, vycházející z neznalosti slovanského jazyka. Svantovít je totiž spojením dvou slov, a to „svento“ znamenající mocný a „vít“, což je přípona znamenající pán, či vladař. Správný překlad tak je Mocný pán. Proto se předpokládá, že se jednalo původně o přídomek boha (snad Svaroga), který později nahradil jeho jméno. Ztotožnění (původně chybně vzniklé) se svatým Vítem začala používat katolická církev programově (jak naráží Braňo), aby jím vytlačila kult Svantovíta, v období křížové výpravy proti Slovanům a válek o Rujánu. Sám Herold, který zaznamenal pověst o tom, jak se ze sv. Víta stal na Arkoně Svantovít, tuto pověst považuje za smyšlenou. Ono konce konců celkem často dochází k záměně významů mezi staroslovanštinou, staroslověnštinou, slovanskými nářečími a moderními slovanskými jazyky. Už vůbec nemluvím o jejich nepochopení ze strany jiných jazykových skupin. Nedávno jsem někde například viděl výklad jména Jarovít, jako „ten který vítá jaro“. Ve skutečnosti ale Jarovít znamená „pán (muž) velkého hněvu“. Atd., atd., atd…

Braňo
27. 06. 2010 11:17

Odpoveď
Odpoveď s citáciou
Reakcia na [8][7] RE: RE: Svantovit = svatý Vít?

Ďuro – je naozaj veľmi pravdepodobné, že kresťania využili pomenovanie slovanského boha..a urobili z neho sv. Víta..A keďže aj jeho meno zaznamenali kresťanskí kronikári, prípadne duchovní (Saxo Gramaticus :) ), tak …

Ďuro Č.
27. 06. 2010 10:47

Odpoveď
Odpoveď s citáciou
Reakcia na [9][8] RE: Svantovit = svatý Vít?

Súhlasím, Svanto-vít znie naozaj podozrivo, preto ho ja sám v príbehoch používam málo (resp. vôbec – teraz si fakt nespomeniem, či ho niekde mám). Keď už, tak používam Svarožiča. Dokonca som narazil na formu Svetovid – myslím, že v historickom románe o pohanských zakladateľoch Kyjeva „Knieža Kyj“ od ukrajinského autora Volodymyra Malyka (čo je kniha nabitá slovanskými pohanskými rituálmi)… Znie mi to trochu zbastardene, ale znie to logicky – Sveto-vid…

Radegast
27. 06. 2010 02:14

Odpoveď
Odpoveď s citáciou
 [9] Svantovit = svatý Vít?

Teď uvažuji nad zajímavou možností. Když křesťanští kronikáři psali o Svantovitově svatyni na Arkoně, docházeli někteří na základě jména „Svantovit“ k názoru, že Arkonu původně založili křesťanští misionáři, či mniši, vzývající svatého Víta. Dnes se tato domněnka považuje za chybnou, odvozenou od špatného pochopení jména boha. Kdyby však byla pravdivá, jednalo by se o kulturně i religionisticky velice zajímavý vývoj, kdy se křesťanský kult pod vlivem okolního slovanského prostředí a dávky izolovanosti přizpůsobil okolnímu slovanskému prostředí a jeho mysticko-mytologickým představám natolik, že svatého Víta transformoval na slovanské božstvo se všemi patřičnými atributy.

Radegast
27. 06. 2010 01:46

Odpoveď
Odpoveď s citáciou
Reakcia na [][10] RE: RE: RE: RE: RE: Věrozvěsti

Ne Ďuro, už rýt nebudu :-D No to víš, pohani…