Písačky s Jarošom: 3. miesto - Markéta Hrdličková

V literárnej súťaži Červenákove písačky zábavné, usporiadanej vydavateľstvom Slovart a kníhkupectvom Martinus pri príležitosti vydania siedmej knihy prípadov kapitána Steina a notára Barbariča Anjel v podsvetí, mali účastníci za úlohu nadviazať na krátky úvod a vymyslieť minipoviedku, aké problémy priviedli seržanta Bohdana Jaroša do väzenia. Na treťom mieste sa umiestnila Markéta Hrdličková. Tu je jej poviedka:

JAROŠOVA ŠLAMASTIKA

„Tudy, ctění pánové,“ zamumlal dozorce žaláře, vytáhl z držáku na stěně hořící louč a jal se sestupovat po schodišti do podzemí radnice.

Stein tiše klel, protože ho na schodech rozbolelo koleno, kdysi pochroumané tureckým šípem. Barbarič si už honem tiskl k nosu navoněný kapesníček. Z podzemí stoupal pronikavý zápach a kapitán a notář již viděli jeho původ.

Místnost, do které sestoupili, sloužila jako mučírna. Na skřipci, lavici a různých kládách, hácích či řetězech byly vidět fleky od zaschlé krve. Nejhorší smrad se však šířil z několika kobek za zamřížovanými klenutými portály.

Dozorce posvítil loučí do jedné z cel. „Ty tam!“ vyštěkl. „Máš návštěvu!“

Z kouta se neochotně zvedla vyzáblá postava a popošla k mříži. Mihotavé světlo odhalilo úzkou, smrtelně bledou tvář lemovanou dlouhými černými vlasy.

„Dlouho jsme se neviděli, seržante,“ oslovil vězně Stein. „Vy ale vypadáte!“

„Přišli jsme vám pomoct,“ přikročil blíž i Barbarič. „Víme, proč vás městská hlídka zatkla, ale to je jejich verze příběhu. Teď to potřebujeme slyšet od vás. Zkuste si vzpomenout na něco, co vás u soudu zachrání před katovým mečem.“

Seržant Bohdan Jaroš se zhluboka nadechl a začal vyprávět:

„Přijel jsem do Prahy před týdnem a hned se sešel s nejvyšším zemským sudím, panem Adamem ze Šternberka, který zastupuje i nejvyššího purkrabího. Mluvil jsem i s nejvyšším písařem, Janem z Klenového, o tom, kam se ty peníze ztrácí.“ Přistoupil ještě blíž k mříži a ztišil hlas do téměř neslyšného šepotu. „Ten moc nevěděl, ale jeho tajemník mi prozradil, že již delší dobu má podezření na ingrosátora a taxátora. Ti dva jsou bratři – Jan a Arkleb Nekšové z Landeka, synovci toho slavného Zikmunda. A dosvědčit by to mohl královský registrátor Adam z Předslavic – pokud v tom nejede s nimi. K ničemu víc jsem se nedostal.“

„No, dobře. To je k případu, ale teď jsme tu kvůli vám.“

„Řekli, že to, zač tu jste, se skoro rovná vlastizradě. Co jste, u všech čertů, provedl?“ rozhodil rukama Barbarič.

„Neklejte!“ okřikl ho Stein a pro jistotu se pokřižoval.

Jaroš pokrčil rameny. „Vlastně ani nevím. Šel jsem za těmi třemi do kanceláře vedle Vladislavského sálu, ve starší části královského paláce. Jakmile jsem se jich jal vyptávat, asi začali něco tušit a jeden z nich na mě zaútočil těžkým mosazným svícnem. Vytáhl jsem meč a v tu chvíli spustili ohromný ryk a najednou přiběhli biřici a hlídka a – od té doby jsem tady.“

„A co vám řekli?“

„Skoro nic. Jen že mě čeká poprava.“ Jestli to Jaroše vůbec nějak trápilo, nedal to najevo.

„Seržante, soustřeďte se. Co přesně jste udělal, když na vás zaútočil tím svícnem?“ Barbarič byl najednou bledý jako stěna. Dočista zapomněl na navoněný krumplovaný kapesníček, který se teď válel v nejhorší špíně u jeho nohou.

„Tasil jsem meč a odrazil ho. Jen jednou jsem se po nich ohnal. Pak už tam byla hlídka.“

„Zranil jste někoho?“

Jaroš naklonil hlavu na stranu. „Jenom jsem ho škrábnul. Proč?“

Barbarič zbledl ještě víc – a pak rychle zavrtěl hlavou. „To nic. To… nějak vyřešíme. Jdeme se za těmi ptáčky podívat. Pojďte, kapitáne. A vy se držte, seržante!“ Co nejrychleji odtamtud vyklopýtal ven a nic nechápajícího Steina doslova táhl za sebou.

„Co to mělo znamenat?!“ rozkřikl se na něj kapitán, když stáli venku.

„Nemůžeme mu pomoct,“ hlesl tiše Barbarič.

„Cože?“

„Víte, co jsou Desky zemské?“

„Něco jako… pozemkové knihy?“

Notář si povzdychl. „Jsou to nedůležitější knihy království. Evidují pozemkovou držbu šlechty, převody majetku a výnosy zemského sněmu. Jsou tak důležité, že zákon říká, že pokud někdo v jejich přítomnosti vytáhne čepel, přijde o ruku. Pokud u nich prolije krev, přijde o hlavu.“

„Kvůli pitomé knize?“

„Desky nejsou pitomé. Zajišťují stabilitu království. Když v roce 1541 shořely, byla to tragédie. A ty nové… jak jsou krásné! Každý svazek, kterému se říká kvatern, je značen na hřbetě barvou.“

„Ďas vem knihy. Nahráli to na něj.“

„Nejspíš. Ale… s tím nic nenaděláme.“

*

Stáli v kanceláři, notář nepřítomně listoval účetní knihou a protokolem o napadení, kapitán vedl výslech podezřelých ze zpronevěry.

„Takže jste zapisoval do Knihy obnov, když na vás, dle vašich slov, seržant Jaroš zaútočil?“

„Ano.“

„Smím se na ni podívat?“

Arkleb mu podal několik složek papíru sešitých dohromady.

„To je ta vaše nádherná kniha?“ zeptal se Stein nevěřícně Barbariče. Ten vytřeštil oči, zběsile zalistoval protokolem a pak s úsměvem poplácal Steina po rameni. „Kapitáne, jste génius!“

Otočil se na biřice, který přišel s nimi. „Přiveďte prosím pana Šternberka a pána z Klenového!“

Když přišli, slavnostně se zeptal: „Pane písaři, mohl byste prosím tady panu kapitánovi osvětlit, jak se dělí Desky zemské?“

„Zkoušíte mou trpělivost nebo mé znalosti, pane notáři?“ zavrčel nejvyšší zemský písař.

„Prosím, pane.“

„Dobře. Desky dělíme na řady: Půhonné pro trestní věci, Zápisné pro dluhy, Trhové pro převod majetku a Památné pro usnesení sněmu.“

„A knihy obnov?“

„To jsou jen dočasné dokumenty. K přihlášení se k právům ztraceným po požáru.“

„Takže nemají právní platnost?“

„Ne, ještě ne. Až uplyne lhůta a nikdo ta práva nezpochybní, budou zápisy přepsány do příslušných Desek.“

„Takže to nejsou Desky?“

„Ne, to opravdu ne.“

Barbarič se široce usmál. „V tom případě prosím, pane nejvyšší sudí, dejte příkaz, aby ihned propustili seržanta Jaroše z té odporné kobky. A jen tak mimochodem, ty peníze mizely do kapes těchhle dvou. Když porovnáte královská registra a taxovní účty, uvidíte ten rozdíl!“

Ilustrácia: Martina Zrostlíková