Písačky s Jarošom: Anna Říhová

V literárnej súťaži Červenákove písačky zábavné, usporiadanej vydavateľstvom Slovart a kníhkupectvom Martinus pri príležitosti vydania siedmej knihy prípadov kapitána Steina a notára Barbariča Anjel v podsvetí, mali účastníci za úlohu nadviazať na krátky úvod a vymyslieť minipoviedku na tému, aké okolnosti priviedli seržanta Bohdana Jaroša do väzenia. Autorom tohto príspevku je Anna Říhová.

JAROŠOVA ŠLAMASTIKA

„Tudy, ctění pánové,“ zamumlal dozorce žaláře, vytáhl z držáku na stěně hořící louč a jal se sestupovat po schodišti do podzemí radnice.

Stein tiše klel, protože ho na schodech rozbolelo koleno, kdysi pochroumané tureckým šípem. Barbarič si už honem tiskl k nosu navoněný kapesníček. Z podzemí stoupal pronikavý zápach a kapitán a notář již viděli jeho původ.

Místnost, do které sestoupili, sloužila jako mučírna. Na skřipci, lavici a různých kládách, hácích či řetězech byly vidět fleky od zaschlé krve. Nejhorší smrad se však šířil z několika kobek za zamřížovanými klenutými portály.

Dozorce posvítil loučí do jedné z cel. „Ty tam!“ vyštěkl. „Máš návštěvu!“

Z kouta se neochotně zvedla vyzáblá postava a popošla k mříži. Mihotavé světlo odhalilo úzkou, smrtelně bledou tvář lemovanou dlouhými černými vlasy.

„Dlouho jsme se neviděli, seržante,“ oslovil vězně Stein. „Vy ale vypadáte!“

„Přišli jsme vám pomoct,“ přikročil blíž i Barbarič. „Víme, proč vás městská hlídka zatkla, ale to je jejich verze příběhu. Teď to potřebujeme slyšet od vás. Zkuste si vzpomenout na něco, co vás u soudu zachrání před katovým mečem.“

Seržant Bohdan Jaroš se zhluboka nadechl a začal vyprávět:

„Pane, ujišťuji vás, že je to nedorozumění.”

Stein se chopil mříží a přiblížil obličej ke studenému kovu. „Jak by mohlo, Jaroši? To dítě bylo celé od krve. A vy taky,” zadíval se na mladíkovo čelo a překvapeně strnul. „Bohdane, má to něco společného s tou vaší nesnází?”

Jaroš sklopil pohled a přikývl. Stein si povzdechl a Barbarič pozvedl obočí. Došlo mu, že cokoli se mezi kapitánem a seržantem stalo, mělo ryze osobní ráz. A jeho do toho sotva budou chtít zasvětit.

„Tak ven s tím, Jaroši, co se stalo v tom Jelením příkopu?”

„Šel jsem na lov. Půjčil jsem si ve zbrojnici luk a šípy a skolil srnu. V dálce jsem uslyšel zvuk rohu a koňská kopyta. Ale lovci byli dost daleko. Vzal jsem tesák a otevřel srně břicho. A pak z houští vyrazil jezdec.” Seržant se odmlčel a opět uhnul pohledem.

„Pokračujte,” vyzval ho Stein netrpělivě.

„Kůň byl malý a jeho jezdec také. Mohlo mu být stěží deset let. Měl na sobě přepychový jezdecký dublet. Ale způsob, jakým se pohyboval, mě ubezpečil, že to není chlapec. Byla to dívenka, hezká jako obrázek. Já zůstal v podřepu nad srnou, zkrvavený tesák jsem se ani nesnažil schovat. Blížila se ke mně, dívala se na mě a na srnu, a nejdéle držela pohled na čepeli. V tom pohledu byla dětská dychtivost a já pochopil, co by ji mohlo zajímat. Natáhl jsem k ní tesák. Chcete si to zkusit, slečno? zeptal jsem se a ona nadšeně přikývla. Ukázal jsem jí, jak správně vyvrhnout zvěřinu. Počínala si obratně, ačkoli si dost ušpinila dublet. Ty jsi čert? zeptala se mě najednou. Ani nečekala, až odpovím. Vypadáš jako čert. Abbé Pistorius říká, že jsou čerti ohavní a hříšní. Ale ty ohavný nejsi a hříšný se mi nezdáš. Jak se jmenuješ? Řekl jsem jí to a ona se zasmála. Bohdan znamená Darovaný bohem. Zvláštní jméno pro čerta. Já jsem Karolína. To prý znamená Královna.“

Stein stiskl pěsti, ve kterých svíral železné pruty mříže, až mu kožené rukavice zaskřípěly. „Seržante,” zavrčel, „ani tehdy vám nedošlo, kdo to je? Zná abbé Pistoria a jmenuje se Karolína. To jste vážně takový mameluk?”

Bohdan přitiskl tvář těsně k mříži. „Nevěděl jsem, že je to císařova dcera. Bylo to pouze zvědavé dítě. A já mám děti rád.”

Notář si tiše odfrkl.

„Sklapněte, Barbariči!” štěkl kapitán a obrátil se opět na seržanta. „Nezdržujte, Jaroši. Co se stalo pak?”

„Neměl jsem čas přemýšlet. Rozbolela mě hlava.”

Barbarič zachytil Steinův zděšený pohled, ale zůstal zticha. Rukavice opět zaskřípěly.

„Ale pamatujete si, co se stalo dál?” zašeptal kapitán téměř do Jarošových úst. Mladík přikývl. „Tak mluvte, proboha.”

„Karo … všimla si, že něco není v pořádku. Řekl jsem, že mě bolí hlava. Zkoumavě mě sledovala. Ty nejsi čert, řekla mi, ale čerti tě mučí. Jeden ti teď stojí za hlavou. Je odporný a chce ti ublížit. Počkej, ponořila ruku do srnčího břicha a dvěma zakrvácenými prsty mi něco nakreslila na čelo. Okamžitě jsem pocítil úlevu. Než jsem jí mohl poděkovat, v houští to zachrastilo a objevily se stráže. Oba nás sebraly. Děvče odvedly do paláce a mě sem.”

Stein opět upřel pohled na ten podivný klikyhák na Jarošově čele. „A to znamení pořád působí?”

„Už dlouho jsem se nevyspal tak dobře jako několik posledních nocí.”

Stein stočil pohled na špinavou podlahu. „To nedává smysl. Jak je možné, že jste ji vůbec potkal? Takové dítě se přece nemůže účastnit lovu. A dívka už vůbec ne.”

„S dovolením, kapitáne,” připomněl se opět notář. „Než jsme sem šli, dovolil jsem si vyslechnout Karolíninu chůvu. Jezdecký dublet si vydupala na otci pod přísahou, že ho bude nosit pouze v soukromí. A neúčastnila se lovu, ale nevinné vyjížďky s dámami v parku, ze které ovšem upláchla až do Jeleního příkopu, kde se setkala tady s ďábelským seržantem. A také prý o něm mluvila celý následující večer.”

„Pane,” ozval se opět Jaroš, „přísahám, že se to stalo tak, jak jsem vypověděl. Neublížil jsem jí. Proč bych to dělal?”

„My vám věříme, Bohdane,” ujistil ho Stein s viditelnou úlevou. „Je to zlé, ale nebojte se. Zpravíme o té vaší věci Jeho Jasnost Matyáše. Vysvětlíme mu to, to si vezme na starost tady Barbarič. Vzhledem k vašim dosavadním zásluhám,” Stein se odmlčel a pousmál se, „no, divil bych se, kdyby se za vás nepřimluvil. Jeho neteři se nic nestalo a navíc se dobře bavila.”